Narodil se v Opavě 18. března 1866 v rodině židovského rabína Leopolda Singera, který vyučoval hebrejštinu a židovské náboženství na zdejším německém gymnáziu. Rudolf složil maturitu na tomtéž ústavu v roce 1883, kdy už ovšem jeho otec nežil. Zatímco ovdovělá matka se sestrou zůstaly v Opavě, Rudolfovy další kroky směřovaly do Vídně. Jako student práv bez finančního zázemí si vydělával domácím vyučováním a také začal psát do novin. Ještě jako student se angažoval v tiskové kanceláři politické strany Sjednocená německá levice. Po promoci v roce 1892 se věnoval novinářské práci a politické ekonomii. V té době se Rudolf Singer oženil s dcerou významného profesora vídeňské právnické fakulty Karla Grünhuta a v roce 1895 konvertoval spolu s manželkou ke katolické víře a úředně si změnil jméno na Sieghart. Byl přijat do státní služby a jako zaměstnanec ministerstva financí udělal Sieghart ještě před dovršením 40 let strmou kariéru. V roce 1897 byl povolán na ministerské prezidium a zůstal pod několika rakouskými ministry financí vedoucím jejich tiskové kanceláře. V roce 1904 byl jmenován sekčním šéfem a působil jako poradce čtyř ministerských předsedů, takže v prvním desetiletí 20. století patřil mezi nejvlivnější představitele rakouské politické scény. Sieghart se těšil přízni císaře a zřejmě i proto byl v roce 1910 jmenován guvernérem nejuznávanější banky monarchie – Bodencreditanstalt. Naopak následník trůnu František Ferdinand d´Este ani budoucí císař Karel a někteří významní finančníci Rakouska (Rothschild) neměli důvěru v Sieghartovy expanzivní a riskantní finanční projekty, což vedlo v roce 1916, po smrti Františka Josefa I., k prvnímu Sieghartovu pádu. Do čela banky se vrátil až v roce 1919, tentokrát s titulem „prezident“. V období konjunktury dvacátých let přispěly i některé Sieghartovy neuvážené fúze a neúměrné odměny vedení ke krachu banky a k jeho rezignaci. K té byl donucen ve zlomovém roce 1929. Stáhl se do ústraní a zbylá léta svého života věnoval především sepisování svých vzpomínek na dobu monarchie. V roce 1932 vyšla kniha pamětí s názvem „Poslední desetiletí jedné velmoci“, v níž se autor především snažil obhájit své postoje, nabízí ale také zajímavý náhled na vnitřní politiku posledního období monarchie, na níž se on sám podílel.

Sieghartova novinářská minulost mu po celou dobu jeho politické kariéry pomáhala čelit tlakům a útokům svých protivníků. Ovlivňoval některé rakouské noviny, proto byl již v předválečné době označován jako „šedá eminence“ vídeňské politiky. Po válce byl Sieghartův vliv na rakouský tisk prostřednictvím ovládnutí některých významných průmyslových koncernů ještě silnější. Politicky stál tehdy Sieghart nejblíže konzervativní křesťansko-sociální straně a podporoval polovojenskou organizaci Heimwehr.

Sieghartova manželka Mathilda zemřela ve 39 letech již v roce 1911. V manželství se narodily dvě dcery, z nichž starší Margareta (1895–1973), žijící od 30. let v Londýně, byla uznávanou právničkou a autorkou teoretických publikací z oblasti světového práva.

Rudolf Sieghart zemřel na následky infarktu 4. srpna 1934 během svého léčebného pobytu ve švýcarskému Lucernu. Zesnulý byl převezen do Vídně a pohřben vedle své manželky na hřbitově ve čtvrti Döbling.

 Mgr. Zdeněk Kravar